Historie povinného ručení

První právní normou, která na našem území upravovala odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla, byl Všeobecný zákoník občanský z roku 1811, který u nás platil až do roku 1950. Podle něj se odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla omezovala pouze na princip odpovědnosti za zavinění.

V roce 1908 vstoupil v platnost tzv. automobilový zákon „o ručení za škody z provozování jízdních silostrojů“. V té době bylo registrováno 300 vozidel a pojištění se stalo povinným pro automobily, které jezdily rychlostí vyšší než 25 km/hod. Avšak i někteří majitelé jiných vozidel pociťovali potřebu uzavřít pojištění odpovědnosti, a tak si pojistky začali sjednávat dobrovolně. Automobilový zákon také rozšířil pojištění i na odpovědnost za následek nehody bez zavinění. Zásada dobrovolnosti na uzavření takového pojištění trvala až do konce roku

1932.

Počátkem roku 1933 vstoupil v platnost zákon č. 198/1932 Sb., o dopravě motorových vozidel. Ten se zásadním způsobem dotkl živnostníků, jejichž činnost spočívala v přepravě osob nebo nákladu, ať už pravidelné či nepravidelné. Takovou činnost tento zákon pokládal za koncesovanou živnost a koncesionářům současně ukládal povinnost uzavřít pro vozidla, jimiž byla tato živnost realizována, pojištění odpovědnosti na zabezpečení závazku vyplývajících z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem takového vozidla. Doklad o uzavření tohoto pojištění bylo podmínkou pro vydání koncesní listiny živnostenským úřadem. Tak bylo na našem území zavedeno de facto první povinné ručení, avšak stále jen pouze pro některá vozidla.

Záhy se toto opatření ukázalo jako nedostačující a tak byl už v roce 1935 přijat Zákon č. 81/1993 Sb., o jízdě motorovým vozidlem, který ukládal povinnost uzavřít povinné ručení každému držiteli registrovaného vozidla. Tento zákon, který vstoupil v platnost 1.11.1935, rozšířil povinnost uzavřít povinné ručení na širokou veřejnost. Majitel vozidla měl povinnost pojistit sebe a taktéž osobu, která vozidlo řídila s jeho vědomím. Pojištění uzavíraly pojišťovny, které k tomu získaly oprávnění. Škody do výše 400 Kč z pojistky propláceny nebyly a byla zavedena spoluúčast ve výši 10 %, nejméně však ve výši 400 Kč a maximálně ve výši 20 000 Kč. Díky nedokonalému znění však docházelo k situacím, kdy poškozeným nebyla v některých případech uhrazena škoda, ačkoliv na tuto úhradu měli nárok. Zákon proto následně prošel dalšími úpravami.

V roce 1935 byl rovněž založen „Fond na podporu při úrazech motorovým vozidlem", z něhož se vyplácela plnění poškozeným. Do fondu plynuly prostředky od některých orgánů a organizací a částečně také pokuty za nedodržení povinnosti uzavřít povinné ručení.

V roce 1950 byl obsah a rozsah povinného ručení rozšířen Zákonem č. 56/1950 Sb., o provozu vozidel na veřejných komunikacích. Současně se povinné ručení změnilo na pojištění zákonné, tzn. bezesmluvní.

Monopol si stát, pro který pojištění provozovala Česká pojišťovna, držel až do konce roku 1999. Od roku 2000 se povinné ručení stalo po dlouhé době opět pojištěním povinně smluvním. To znamená, že pojištění vzniká na základě pojistné smlouvy a zákon ukládá povinnost tuto smlouvu uzavřít.

Otevřený trh a konkurenční prostředí s sebou přineslo pestřejší nabídku různých pojišťoven. První vylepšení služeb představovala nabídka různých výší limitů pojistného plnění. Následovalo uvedení vedlejších produktů, jako např. asistenčních služeb. Sazby pojistného byly po přechodnou dobu částečně regulovány, ale tato regulace se v roce 2003 uvolnila a pojišťovny si začaly konkurovat také v sazbách pojistného, tedy cenách za povinné ručení. V současnosti je běžná už i segmentace, kterou na trhu povinného ručení některé pojišťovny uplatňují. Vývoj jde neustále vpřed a pojišťovny přichází stále s novými vylepšeními svých produktů povinného ručení.

Také pokud máte automobil, pak zde najdete Povinné ručení, které šetří vaší kapsu, protože vám najde to nejlevnější povinné ručení na trhu.
POVINNÉ RUČENÍ